Program

Neotřelý hudební dialog dvou výjimečných klavíristů, hudebních skladatelů a celoživotních kamarádů Ondřeje G. Brzobohatého a Ondřeje Brouska. Přijďte si užít večer plný virtuózní klavírní hry a nezapomenutelných melodií!

Jak by zněla „Osudová“, kdyby byl Beethoven optimista? Proč pláčeme při banálním filmovém dialogu? Co je to „nevhodná“ hudba? Že vážnou hudbu není třeba brát zas tak vážně? Může mít „Souboj klavírů“ vítěze?

Přijďte zjistit odpovědi na tyto otázky a zažijte nezapomenutelný večer plný hudebních vtipů se dvěma klavíry.

Dvě komické operní perly osvěžují tradici italské buffy a vídeňského klasicismu. Domenico Cimarosa ve svém Maestro di capella mistrně kombinuje lehkost melodie s pohotovým divadelním dialogem, zatímco Antonio Salieri v Prima la musica e poi le parole nastiňuje fascinující střet umělců, nadanosti a společenských ambicí.

Společným jmenovatelem obou děl je, že dávají s humorem nahlédnout do zákulisí. Představují meta-melodrama, neboli operu, která si dělá legraci sama ze sebe. Tematizují propletený vztah divadla a hudby, rivalitu účinkujících, estetické konvence i věčnou debatu o nadřazenosti hudební či slovesné složky. V době vzniku těchto děl se jednalo o velice populární námět. Tato tradice přímo navazuje na satirický pamflet Benedetta Marcella Il teatro alla moda z roku 1720, který s vtipem a nadsázkou kritizoval tehdejší operní praxi. Při bližším pohledu ale zjistíme, že od jeho časů do našich jeho text příliš nezestárnul a pro mnohé z toho, co bylo k smíchu tehdy, nacházíme v praxi obdobu i dnes.

Dvě komické operní perly osvěžují tradici italské buffy a vídeňského klasicismu. Domenico Cimarosa ve svém Maestro di capella mistrně kombinuje lehkost melodie s pohotovým divadelním dialogem, zatímco Antonio Salieri v Prima la musica e poi le parole nastiňuje fascinující střet umělců, nadanosti a společenských ambicí.

Společným jmenovatelem obou děl je, že dávají s humorem nahlédnout do zákulisí. Představují meta-melodrama, neboli operu, která si dělá legraci sama ze sebe. Tematizují propletený vztah divadla a hudby, rivalitu účinkujících, estetické konvence i věčnou debatu o nadřazenosti hudební či slovesné složky. V době vzniku těchto děl se jednalo o velice populární námět. Tato tradice přímo navazuje na satirický pamflet Benedetta Marcella Il teatro alla moda z roku 1720, který s vtipem a nadsázkou kritizoval tehdejší operní praxi. Při bližším pohledu ale zjistíme, že od jeho časů do našich jeho text příliš nezestárnul a pro mnohé z toho, co bylo k smíchu tehdy, nacházíme v praxi obdobu i dnes.